Freya tales na Blog.cz

Freya se pokusila slečně Brukvičce vyložit, jaký sled událostí ji dovedl až za rzí potažené mříže. Úkol to nebyl jednoduchý, neboť sama své někdejší myšlenkové pochody příliš nechápala. Když skončila, Brukvička zkřivila vrásčitou tvář ve výrazu naprosté vážnosti a znalecky vše zhodnotila slovy:

"Seš blbá. Kdybys hned nezdrhla a pokusila se všecko vysvětlit, netvrdla bys v teresiánským lochu."

To hnědovláska nemohla popřít.

"My jsme teď v Teresiánsku?" podivila se upřímně.

"U všech vláknitejch skřetů, ty seš fakt případ," chytala se stařenka na hlavu.

"Hej, když běžíš o život, nekoukáš po ukazatelích!"

Brukvička se chystala něco říct, avšak cosi ji vyrušilo.

"Musim frčet, někdo sem de asi chcát. Přijdu zejtra. Drž se, holka," vychrlila ze sebe a než se Freya nadála, byla už babča z dohledu.

Kroky se blížily. Freya rychle seskočila z kbelíku, pevně svírajíc balíček s jídlem, který jí stařenka přinesla. Chvíli naslouchala. Kdosi prošel kolem vězeňského okénka. O hnědovlásčin nos se na okamžik otřel slabý lihový odér a ona byla ráda, že ji od toho prochlastaného individua dělí zeď. Šeřilo se a městečko Bhar Akbu patrně nebylo v noci tím nejbezpečnějším místem. Freya přešla ke slamníku, poněkud štítivě usedla na jeho okraj a dala se do jídla.

Ráno nekráčela Brukvička srdnatě do strážnice. Místní zaměstnance tím velice rozladila, neboť tak učinila ani ne hodinu po rozednění.

"Brý jitro, panáčku!" zahartusila veliteli přímo do ucha.

Nebohý muž, i tak dost soužený kocovinou, trhl hlavou do strany, praštil se o zeď a bezvládně se skutálel ze židle, na níž předtím doklimbával. Zbytek strážných, respektive oba dva strážní se načepýřili a skokem stanuli před Brukvičkou.

"Co tak hulákáte, ženská, nevíte, že tady je mužstvo ve stavu spánkový pohotovosti?!"

"To je mi jaksi putna," zašklebila se vrásčitá slečna, "já si du pro vnučku. Zavřeli jste ji včera večer."

Oba mužové si vyměnili významné pohledy.

"Jo tu, co kradla na trhu? No ta si tu nějakou dobu posedí."

Slečna Brukvička nasadila štěněčí kukuč.

"Ale dyž já ji potřebuju. Jestli nesklidíme dost tuřínu na desátek, zabaví nám krávu. Co si jen bez Rolničky počneme!" zalomila rukama.

Představitelé zákona na ni hleděli s naprosto prázdným výrazem. Stařenka tedy změnila taktiku.

"Pekařce už jsem ten chleba zaplatila. To víte, peníze nemám, ale zato u sebe nosím spoustu užitečných lektvarů. Zrovna tady mám jedno Kvasné tonikum, dybyste měli zájem."

"Co to je? Zní to dost nechutně."

"Noo... To je takový lektvar, který dokáže změnit jakoukoliv tekutinu ve víno," usmála se lišácky Brukvička.

"Jakoukoliv?"

"Včetně chcanek, ale doporučovala bych spíš rybniční vodu. Po té víno chutná jako nejlepší ročníky z Habionských vinic."

Strážní si pomalu olízli popraskané rty.

"Možná bychom mohli pro jednou udělat výjimku. Kolik tý vodičky máš?"

Slečna vytáhla z brašny malý flakónek a významně s ním zatřepala. Obličeje obou mužů se zklamaně protáhly.

"Stačí jedna kapka na sud."

Freya ani netušila, jak se z plesnivé cely octila na zaprášeném plácku před stanicí. V jednu chvíli spala na slamníku a během vteřiny ji kdosi popadl a vystrčil ven. Soudě dle vítězoslavného výrazu slečny Brukvičky v tom měla stařenka určitě prsty.

Po krátké výměně díků ženy bystře usoudily, že setrvávat v smrdutém Bhar Akbu by nebylo dvakrát prozíravé. Vydaly se tedy na východ, vstříc stoupajícímu slunci.

Ani ne hodinu poté dorazil do strážnice schvácený posel. Vtrhl dovnitř a zuřivě mával nad hlavou zatykačem, který velel pronásledovat špiónku a zlodějku státních dokumentů, jakousi Freyu, ženštinu hnědých vlasů a zákeřně nenápadného vzezření.

Bohužel se ve strážnici nenašel nikdo dost střízlivý na to, aby na tuto výzvu reagoval.

"Eéé," zamručela snaživě a zběsile se pokoušela nalézt nějaké rychlé řešení situace. "Eé, samozřejmě jsem si jen dělala legraci," zkusila to, ale strážci se dál tvářili značně nesmlouvavě.

"Jo, to řiká každej," ušklíbl se jeden z nich a jeho mohutným knírem to zacukalo. "Jenže většina z těch vostatních se napřed nepřizná."

Druhý muž se chrochtavě zasmál. Odstrčil slečnu Brukvičku stranou a popadl Freyu za rameno. Ta už neměla sil na jakoukoliv formu protestu, natož pak na fyzický odpor. Slečna Brukvička to ale nemínila nechat jen tak.

"Tak helejte se," spustila zhurta. "Nemůžete jí sebrat jenom proto, že sme si tady spolu trochu zavtipkovaly!"

"Pokud si s ní nechcete dál vtipkovat v cele, tak už radši nic neřikejte," obořil se na ni knírač. "Noc v lochu jí prostě nemine." S těmito slovy vytrhl Freye nedopečený pecen chleba z ruky a praštil jí s ním po zádech, aby svou dnešní kořist trochu popohnal. Slečně Brukvičce nezbylo než se bezmocně dívat, jak je dívčina postrkována kamsi do středu města.

Městské vězení vypadlo přesně tak, jak by se od něj dalo očekávat.Tvořila ho jedna malá přízemní budova s děravou střechou a roky oprýskanou omítkou. Úzká zamřížovaná okénka byla rozmístěna tak šikovně, že ve všech celách táhlo, jako kdyby nestačila vlhkost, která na stěnách kondenzovala bůhví odkud.

Freya skončila v rohové cele. Její vybavení bylo jednoduché: slamník, přibližně stejně starý jako budova sama, děravá deka, kterou bylo možno nazývat dekou jen díky tomu, že ležela na slamníku a jako hadr vytírání podlahy by byla moc velká, a kyblík. To vše bylo pokryto vrstvou čehosi černého a nepříliš voňavého.

"Snídaně, obědy ani večeře nepodáváme," houkl ještě na Freyu jeden ze strážných, než zamkl vstupní dveře a zmizel zpět na obhlídku.

Dívčina osaměla. Postávala uprostřed místnosti a přemýšlela, jestli vydrží celou noc přešlapovat z jedné nohy na druhou, nebo nakonec bude přinucena vyzkoušet slamník. Z neveselého přemýšlení ji vytrhl hlas kdesi za zní.

"Hej! Freyo! Seš tam?"

Hnědovláska opatrně uchopila kýbl a postavila ho dnem vzhůru pod okno. Opatrně si na něj stoupla a vstrčila hlavu mezi mříže, div si neodřela uši. Slečna Brukvička stála u zdi a tvářila se provinile.

"Ehm, jak to tak vypadá, asi sem to pěkně zvorala, co," zabručela a poněkud rozpačitě přešlápla na místě.

"Tak částečně," přisvědčila Freya. "Jenže já jsem i bez toho v pěkným průšvihu. A teď ještě ke všemu pořád hladová.

Slečna Brukvička zalovila ve své brašně a po chvilce vytáhla objemný balíček zabalený do vybledlého šátku.

"Vzala jsem si to s sebou na cestu," vysvětlila a natáhla ruku s balíčkem co nejvýše. "Tumáš!"

Freya zastrčila hlavu do cely a vystrčila ruku. Po chvíli tápání se jí podařilo nahmatat šátek i s jeho obsahem. Hladově zase ruku zatáhla a vrhla se na rozbalování.

"Chleba! Sýr! A kus uzenýho!" dívce se rozsvítily oči a v žaludku to horečně zakručelo. Rychle se zakousla a cpala se chlebem tak, jako by už čtrnáct dní nic nejedla, což zase nebylo příliš daleko od pravdy.

Po chvíli si vzpomněla na Brukvičku pod oknem.

"Slečno Brukvičko?" zamumlala s plnou pusou. "Jste tam ještě?"

"Jasně, kde jinde? Ale další chleba už nemám."

Freya znovu vystrčila hlavu mezi mříže.

"Děkuju. Nic tak dobrýho už jsem dlouho nejedla."

"To si piš," zamumlala slečna potěšeně. "Ale poslyš, co ty tady vlastně děláš? Neměla bys bejt na hradě toho svýho lorda a hlídkovat, místo toho abys tady kradla mizernej chleba?"

Freya si v okýnku povzdychla.

"Jsem v pěknym průšvihu. Jestli mě tady najdou, lord Kahelan mě napřed stáhne z kůže a uvaří zaživa."

Při svých nekoordinovaných toulkách po pohraničí bylo Freye jasné, že dřív nebo později musí narazit na něco, co bude připomínat civilizaci. Nijak se toho neobávala. Popravdě řečeno, po několika dnech, během nichž byla odkázána jen sama na sebe a vrtošivou přírodu, byla ochotná zulíbat každou dlažební kostku, jež by se jí připletla do cesty. Když onen osudný okamžik přišel, a před hnědovláskou se vyhouplo pár nuzných domečků, její skuhrající srdce poposkočilo.

Městečko Bhar Akbu nepatřilo zrovna k perlám Teresiánské říše. Jediné náměstí se topilo ve špíně. Skoro to vypadalo, že se tam nekoná trh, ale přehlídka krys. Freyin žebrácký vzhled vypadal v porovnání s místní módou téměř honosně. Zkrátka a dobře šlo o vskutku odporné místo. Pro ni to ale v tu chvíli byla úžasná metropole plná vůní, barev a zvuků.

Jak se tak klátila po náměstí, její pozornosti nemohl uniknout pekařský stánek. Ledabyle se přitočila ke skupince babek, jež okukovaly zboží, a v tomto počínání je napodobila. Pečivo mělo lehce našedlý nádech a rozhodně nevonělo, Freyiny chuťové pohárky se přesto daly do pohybu. Netrvalo dlouho a na jejich vzrušení zareagoval i žaludek, a to kručivým zpěvem. Freya si vmáčkla pěst do břicha, aby ho umlčela, ovšem chuťové pohárky nebyly k zastavení.

Rychle odcupitala pryč, co nejdál od toho zdroje pokušení. Bohužel ono nejdál, kam došla bylo průčelí místní hospody. Tam se jí zamotala hlava, a proto si musela sednout. Naneštěstí se sesula přímo pod otevřené okno, z nějž se linula přímo devastující směs pachů. Málokteré byly libého charakteru, přesto však až příliš okatě − vlastně čuchavě − připomínaly jídlo.

Hnědovláska se kousla do rtu.

Krucinál! Jak jsem si mohla zapomenout prachy! Já... spílala si v duchu.

Nutno na její obranu poznamenat, že opouštěla Kahelanův hrad ve spěchu, dle jejího mínění šlo o závod o život, v němž peníze nehrají žádnou roli. Nicméně nyní jí její úspory, jakkoli skromné, opravdu chyběly.

Nervózně se začala pohupovat ze strany na stranu a poposedávat. Prázdné útroby skučely a mozkem problikával stručný, avšak o to jasnější příkaz: Jíst! Jíst! Jíst! Počala se tedy plazit vstříc stánku, vedena spíš hladem než rozumem. Chodci ji většinou všelijak obcházeli, popřípadě přeskakovali. Nikdo na Frey nešlápl, což svědčilo o tom, že plazící se osoby jsou v Bhar Akbu na denním pořádku. A tak se hnědovláska bez úhony dostala až k páchnoucí kašně. Ke stánku s pečivem zbývalo jen pár metrů.

Ve své pololežaté poloze se jí otevřela vskutku zajímavá perspektiva. Měla teď takříkajíc v merku každé stehno a zadek v okolí. Díky tomu se jí podařilo spatřit něco zajímavého. Kdosi v šedých plandavých kalhotách šmátl po jedné nedopečené housce... Šup a už byla v kapse.

Freyiny zorničky se rozšířily. Že ji to nenapadlo! Mohla by si ukrást něco k jídlu!

Ale ne, vždyť byla přece členkou hradní stráže. Jedinou členkou podobného útvaru v celém hrabství a dost možná i království! Nemohla se přece snížit k něčemu tak nízkému jako je krádež...

Asi takovým úvahám se věnovala, když tu náhle její žaludek přešel z bručivého basu v kastrátský tenor. Tento argument byl natolik pádný, že zastínil veškerý morální rozměr.

Freya se jako zvíře rozeběhla po čtyřech ke stánku. Tam se zvedla a zprudka se narovnala. Sáhla pro bochník chleba, jež byl nejblíže, a netrvalo to ani mžik a už s ním pádila pryč.

Štěstí jí přálo, trhovkyně byla tou dobou otočena na druhou stranu, stejně jako kupci. Právě totiž předváděla "ten největšejší precl v celý říši".

Freya si mezitím vychutnávala bezmeznou euforii. Se svou kořistí se uchýlila do stínu veřejného záchodku (znaku to Teresiánské pokročilosti) a se zacpaným nosem se začala cpát.

Srdce jí málem udělalo v hrudním koši loping, když před ní odkudsi vyskočila postavička, jejíž vrásčité rysy přímo pukaly nadšením.

"A helej, kohopak to tu máme. Ať mě pidibobři vomejou, esli to není Fréja!"

Nebylo pochyb. Slečna Brukvička, čiperná to kořenářka, byla ve městě.

Freya začala prskat chlebovou drť a rukou, v níž nedržela chléb, dělat zoufalá gesta. Bábinku však neumlčela.

"Copak to máš? Jo, ten spečenec od támhletý nány, která umí vyvařovat leda tak spodky. Zrovna tam kdáká, že jí někdo jeden z těch jejích pokládků štípnul. Nebyla si to ty?" smála se slečna Brukvička, jako by šlo o opravdu vynikající vtip.

V ten okamžik se hnědovlásky zmocnil amok. Vyskočila na nohy, popadla stařenku za ramena a začala s ní zuřivě třást.

"Já jsem to vzala! Mlčte! Mlčte! Mlčte!"

Stín kadibudky se ještě o něco prohloubil. Za Brukviččinými zády se ocitli dva ošuntělí muži. Nebýt hranatých helem, nebylo by poznat, že jde o členy místní stráže.

Freyina obličeje se zmocnil nepřirozeně široký úsměv a v pravém oku jí zatikalo.

Uplynul už několikátý den. Freya si nebyla jistá, jak dlouho vlastně prchá, rozhodně to ale bylo o dost víc, než by se jí líbilo. Houby, borůvky, maliny a sem tam nějaká ta planá hruška nebo jablko nedokázaly utišit svírající hlad, zatímco kupky jehličí zase neposkytovaly příliš pohodlné vyspání. Celkově řečeno, bylo to otravné.

Aby toho nebylo málo, hnědovláska si ani nebyla příliš jistá, kterým směrem se vlastně vydala a jestli vůbec pořád jde tím samým.

Už nikým neviděna obešla dobrý tucet vesnic, využívajíc při tom všelijakých drobných pěšin a cestiček. Pro jistotu se vyhýbala lidem, jak jen to šlo, a tak byla nucena chodit daleko za humny. Jenže teď už toho brodění se vysokou trávou měla až po krk.

"Chm, kdo by mě tady hledal?" oslovila Freya patník u široké vozové cesty. "Už jsem docela daleko, tak co." S těmito slovy rázně vykročila po cestě a užívala si pozornosti pálícího slunce. Den před tím ji totiž zastihl déšť a promočil její potrhané oblečení do poslední nitky. Voda nesmyla ani trochu té otravné a nepříjemné špíny, zato teplo odplulo všechno. Svět na chvíli vypadal alespoň trochu růžově.

Brzy se přiblížilo poledne a slunce začalo být spíš nepříjemné než hladivé. Snad jako na zavolanou se objevila malá ušmudlaná řeka, přes níž vedl prastarý dřevěný most. Freya na něj s radostí vyběhla a opřela se o prožrané zábradlíčko. Nad vodou se proháněl vlahý vzduch a pohazoval si s malými muškami. Dívka se ještě více předklonila a nastavila mu tvář. Ještě kousek níž, za stínem mostu a chladem vody, ještě trochu… Zábradlí nevydrželo. S červotoči se ještě nějak zvládlo vypořádat, ale váha hnědovlásky, ač nevelká, se stala poslední kapkou, díky které přetekl pohár soudržnosti starého dřeva. Část prken se vylomila a zahučela i s dívkou do chladivé vody.

Pod mostem v místech, kde se tlustý trám opíral o vodní dno, se utvořila široká hromada stvořená ze všeho plovoucího, co může řeka při své cestě sebrat. Tento nános větví, trávy a dalších podivných věcí teď přivzal Freyu do své společnosti. Trvalo hezkou chvíli, než se dívce podařilo vyplést se z pozůstatku mostu a pořádně se nadechnout. Už už se chystala počastovat všechno okolo nějakou peprnou poznámkou, náhle však na most vstoupily čísi kroky. Když došly doprostřed, zastavily se a pravděpodobně pozorovaly novou mostní úpravu.

"Já sem řikal, že už to dlouho nevydrží," prohlásil po chvilce otráveně mužský hlas. "Budeme to muset dojít po hlídce nahlásit."

"To jo, aby se nám tady nezasekl mezinárodní provoz," zasmál se další chlápek v odpověď.

Freya ve vodě ani nedutala. Po hlídce? Nahlásit? Po jaké hlídce? Jestli to jsou strážci, ať už jakýkoli, měla by se jim velkým obloukem vyhnout. Tabard s okřídleným jelenem si už sice dávno sundala, ale nějaké bystré oko by pod všemi těmi skvrnami mohlo přeci jenom poznat pozůstatky uniformy.

Jakmile kroky procházejících strážců odešli směrem, kterým před chvílí Freya přišla, hnědovláska se vydrápala zpod mostu a rychle zahučela do křoví lemujícího cestu.

"Tak to bylo o fous," vydechla stále ještě poněkud vykulená. "Jít po cestě, to byl teda nápad."

Rozpustila si vlasy a vyždímala z nich vodu. S mokrým oblečením však nešlo dělat nic jiného než čekat a doufat, že slunce zapůsobí i skrz lesní porost, protože Freya už nemínila riskovat pochod po cestě.

Ať nad tím přemýšlela, jak chtěla, přítomnost strážců mohla vysvětlovat jen blízkost hranic. Freya samozřejmě tušila jen velmi mlhavě, kde by asi tak mohla být, ale protože nevěděla o žádném jiném lepším směru, prostě pokračovala pořád rovně.

Poradní sál Kahelanova hradu byl opět plný. Možná až příliš. Kromě šlechticů byla totiž přítomna i atmosféra vzájemné nedůvěry a nevraživosti, navíc ještě zmáčknutá pod mrakem tíživého ticha. Kdyby z lidských očí mohly sršet jiskry, patrně by celý hrad již dávno lehl popelem. Asi tak zlobné pohledy si shromáždění vyměňovali.

Náhle; jako kdyby stůl, kolem nějž seděli, roztříštila dělová koule; začali všichni mluvit. Výhodou této hromadné komunikace bylo, že došlo k uvolnění napětí, bohužel výměnou za nesrozumitelnost. Avšak netrvalo dlouho a ti nejhlasitější mluvčí si konečně vybojovali své místo u pomyslného řečnického pultíku. Mezi šťastnými vítězi nemohl pochopitelně chybět Moohru, buclatý kardinál z Teresiánska:

"Pánové, toto je vrcholná a do nebe volající nestoudnost!" rozčilovat se. Buclatý obličej se mu barvil do červena.

"Máte na mysli něco konkrétního, eminence?" zamračil se Kahelan. Od rána nebyl v dobré náladě, neboť Laivin mu odřekla druhou dopolední procházku. Navíc se omluvila i z (právě probíhající) odpolední diskuse, takže hrozilo, že svou múzu až do večeře neuvidí. Rozhodně při svém rozpoložení nepotřeboval, aby na něj ten cizácký bachoratec začal ječet.

"Jak se opovažujete vůbec ptát, lorde?! Vaší vinou se tato konference od začátku potácí nad propastí chaosu! Zájmy našich států jsou ohroženy! Dlouholeté přátelské vztahy našich zemí jsou narušeny!"

"Pch, 'dlouholeté přátelské vztahy' − při vší úctě, Vaše eminence, není to tak dávno, co naše země byly ve válce. Inkoust na mírových smlouvách prakticky ještě nedoschl," skočil Moohrovi do řeči Kahelanův soused, šlachovitý lord Setep.

"A možná taky ani nedoschne!" zvolal kardinál a výhružně zašermoval ve vzduchu ukazovákem.

"To má být vyhlášení války?" ozval se kdosi na druhé straně stolce.

"Jen ať si to zkusí, rozsekáme ty Teresiánské psy na masovou haši!" ječel baron Cleevely, jehož pokročilý věk zdaleka neodpovídal pokročilosti jeho temperamentu.

Úroveň nastalé debaty se omezovala pouze na výměnu pohrůžek, chvástavých frází a vulgarismů. Naštěstí vznešení pánové spustili opět všichni najednou, takže málokterý křik dolehl k těm správným uším, tím pádem často vyzněl do prázdna.

Když hluk v sále dosáhl nesnesitelné intenzity, Kahelan povstal a jal se sjednávat klid.

"Pánové, pánové!" ječel a třískal o stůl svým pohárem.

Šlechtici se ovšem neuklidnili, dokud na stole nepřistál trup z jednoho z výstavních brnění, která se v místnosti nacházela. Vrhač brnění však zůstal neodhalen. Důstojní se pánové opět pokoušeli upálit své oponenty pohledem.

Mantha, která se krčila v tajné chodbě, si musela do pusy nacpat celý šátek, aby utlumila sílu svého smíchu. Z očí jí tekly slzy, a i když stála na všech čtyřech − jinak by se do chodbičky nevešla − měla pocit, že upadne. Nemohla si ale dovolit dělat hluk, i když by s chutí začala mlátit hlavou o zem. Síťovaná mřížka schovaná za patou brnění propouštěla tolik zvuku ven, kolik vpouštěla i dovnitř.

Jak její veselí pozvolna polevovalo, v její hnědovlasé hlavě se rodil zajímavý plán, a to plán, jak využít všeobecného nesváru ve svůj prospěch. Ty nejzajímavější informace jsou ty, které jsou o vašem nepříteli, a za opravdu zajímavé informace se taky opravdu zajímavě platí. Rozhodnutí jí netrvalo ani vteřinu. Porozhlédne se na hradě ještě po dalších listinách.

Neznalý a nezasvěcený člověk by si mohl myslet, že dlouhý a hluboký noční spánek uklidní rozjitřené emoce, ale zdálo se, že pravdou byl pravý opak. Ani po ránu a s bohatou snídaní před sebou si nemohli lordové, velvyslanci a další jim podobní odpustit podezřívavé pohledy a pohrdlivé poznámky.

Stejně na tom byly i různorodé družiny. Životy prostých lidí byly mnohem jednodušší a politika tvořila jen jednu jejich část, nikoliv celé, i přes to při poohlížení se za místními děvčaty je v hlavách tížila stále jedna a ta samá myšlenka - jsou tu zrádci, jsou to zrádci. Nedalo se tomu vyhnout.

Tallis se plouhal po hradě s Dylonem a Deekem v patách. Všichni tři měli být někde na cvičišti, ale ani volající povinnost je nedonutila vzdát se pomalého kroku a té nejdelší trasy, kterou bylo možno zvolit. Čas od času také prohodili nějaké to slůvko s ostatními obyvateli hradu, kteří nebyli vázáni službou.

Když se pomalu sunuli nádvořím, narazili na podobně nezaměstnanou skupinku teresiánských velvyslanců. Jeden z majitelů žlutého tabardu vykouzlil na tváři opovržlivý výraz.

"Chm, jestli se tady všichni staví k pracovní otázce stejně jako k poctivosti, pak se divím, že si to tady nerozkradli už úplně všechno," prohlásil mladík opovržlivě a přeměřil si Tallisovu skupinku pohledem, který jasně naznačoval, jak nízké má o nich mínění.

"Hele, cos tim myslel?" zavrčel Deek.

"Coby?" pokrčil Teresiánec rameny. "Každý přece ví, kdo okradl vašeho lorda."

"To se teda neví, protože Freya to určitě nebyla!" naštval se Tallis a zabodl drzounovi výhružně prst do hrudi. "Jen bohové vědí, kdo z vás cizáků to byl!"

Muž trochu poodstoupil, aby zvětšil prostor mezi sebou a Tallisem. Ostatní s vyslanecké skupinky se shlukli okolo svého mluvčího a dali najevo svůj prozatím němý souhlas.

"Vidíš, že víš, o kom mluvím," usmál se chlápek vychytrale.

"A být tebou, neházím to na nikoho jiného. Hnůj si můžeš kydat tak maximálně na svoje záda," přidal se k němu pomenší tlouštík a nacvičeným pohybem si připlácl už tak dost mastné vlasy k lebce.

"Proč by někdo kradl tajné listiny své země, ty chytráku?" zaťukal si Dylon na čelo. "Nepřijde ti divný, že se to všechno ztratí až v okamžiku, kdy jsou na hradě desítky vyslanců a jejich poskoků?"

"Co tím jako myslíš?" zafuněl břicháč a výhružně pozvedl obočí.

"No hádej," podpořil Deek svého kolegu, "koho tím asi tak mohl myslet?"

"Nevím, na koho nebo na co myslíte, ale vím, na co byste myslet měli," ozval se za skupinkou Kahelanovců břitký a nerudný hlas. Všichni tři mladíci nadskočili a otočili se jako na povel. Naskytl se jim pohled na Berega, jako vždy rozčíleného a ve špatné náladě.

"Už jste měli být na cvičišti. Dnešní plán nebyl pokecat si s návštěvníky, pokud vím," poznamenal kousavě a s pocitem zadostiučinění sledoval, jak jeho podřízení odchází s nechutí směrem na cvičiště.

Když zmizeli za rohem, otočil se k teresiánské skupince, která se potutelně pochechtávala a vůbec dávala všelijak najevo, jak se jí momentální vývoj situace líbí.

"Nerad vás ruším, pánové," usmál se na ně Bereg. Vždy byl pravým vtělením poslušnosti a byl hotov splnit jakákoliv Morconova a Kahelanova přáni, což obvykle znamenalo, že se svými podřízenými zásadně nesouhlasil. Ti by nyní byli ovšem velmi překvapeni Beregovým tónem, kterým byste mohli brousit žiletky. "Vaše vedení si žádá vaší okamžité přítomnosti."

Pobočník nikdy neměl rád lidí, kteří dělají problémy a uráží Kahelana či Kahelanovo poddané, ať už je tím poddaným kdokoliv.

Když Teresiánci odešli s tvářemi propadlými nedostatkem nadšení, spokojeně se zhoupl na patách a vydal se peskovat svoje muže.

Skupinka lapků, jež se shromáždila u ukradených listin, se začala pochechtávat. Někteří dokonce podlehli vlastní zlomyslnosti a dali se do ďábelského smíchu. Věru měli důvod ke spokojenosti, neboť Kahelanovy dokumenty zjednodušily pašerování natolik, že se z tohoto riskantního podniku mohla stát vskutku solidní živnost.

Jediná osoba, která nenaslouchala hlasu svého spokojeného ega, byla Mantha. S bradou v dlaních si zamyšleně prohlížela papíry, v nichž stůl doslova tonul, a v očích jí plály čertovské jiskřičky.

"Co kdybychom něco z toho střelili?" navrhla.

Její řečnická otázka však zanikla v hlučném veselí. Musela si tedy zjednat klid tím, že svá slova zopakovala v podobě hysterického jekotu.

"Jak stčelili? Komu aši?" nechápal muž, jemuž přezdívali třízubý Bjork.

"Co já vim, teresiáncům, nehrulákům... Tomu, kdo zaplatí nejvíc. Takovýhle informace maj cenu zlata, když s nima máváš před tím správným nosem," mínila Mantha.

Místnůstkou se rozhostilo ticho, během něhož se většina přítomných snažila pochopit význam ženiných slov. Povedlo se to jen málokterým, ovšem ten zbytek se snadno nechal zlákat vidinou zlata.

Vzduch rozvlnilo nové vlnobití smíchu, tentokrát se však k mužskému sboru přidal i jeden nadmíru spokojený soprán.

Tou dobou, avšak rozhodně o mnoho, mnoho mil dále, byla jedna hnědovláska vystavována pocitům, které pohybovaly ve zcela jiné části spektra. Hladová, vyčerpaná a hojícími se škrábanci posetá − asi tak by bylo možné charakterizovat Freyin fyzický stav. Duševní se kolísal mezi strachem a agresivitou.

Freya nevěděla, na koho je naštvaná víc. Jestli na sebe a svůj pitomý zdrhací reflex nebo jestli na toho blbého koně, co ji vyklopil do ostružiníku. Kdyby nezpanikařila, mohlo se všechno vysvětlit. Lord Kahelan by ji určitě nezavřel, aniž by jí dal příležitost k tomu, aby se hájila. Ne, ona se musela poslouchat Hagala a nechat se zblbnout! Pokud se o čestnosti jejích úmyslů předtím pochybovalo, tak teď už asi nepochyboval nikdo. Nevinní lidé přece normálně neutíkají, když je někdo z něčeho obviní.

S takto poraženeckou náladou si to razila skrz kvetoucí louku. Očima každou chvílí kontrolovala svou pravou stranu, kde se slunce pomalu, ale neodvratně blížilo k obzoru.

"Hm, skvělý, už abych si začala hrabat noru," zamručela.

Míra její celkové frustrace začínala přesahovat únosnou hranici, a tak si ji Freya začala vylévat na svém okolí.

"Co čumíš?!" obořila se na kvítek vlčího máku, který vzápětí slisovala v dlani, protože si dal načas s odpovědí.

Pak začala svolávat kletby na "ten zparchantělý žlutý flek, kterej nevydrží na obloze víc jak dvanáct hodin" a tak dále.

Bohové či jiní představitelé absolutna jejího brblání zřejmě měli už plné zuby (popřípadě jiné části svého nehmotného těla), a tak Freye do cesty seslali opuštěnou salaš. Otázku hladu to sice nevyřešilo, avšak unavené tělo se zajímalo spíš o otázku noclehu. Po několika nocích strávených na tvrdé a studené zemi byl spánek v náručí sena až příliš velkým lákadlem. Prakticky poté, co se hnědovláska zavrtala do žluté kupky, usnula.

Bylo bezmračné odpoledne jako stvořené pro procházku. Ještě ke všemu právě dnes převzala vládnoucí žezlo neděle a udělila většině lidí volno. Ti se nyní hrnuli celými proudy přes ulice města za svými rozličnými cíli, aniž by se jeden zajímal o druhého. Toho všeho využívala Mantha, která proplouvala davem jako úhoř a neochvějně mířila do uliček pro takovou dámu nevhodných.

Není proto divu, že ji v jedné z temných uliček zatahalo za sukni jakési podivné stvoření zabalené do většího množství zabahněných a otrhaných svršků, jejich pravý původ ani barva se už dávno nedali rozpoznat.

"Podarujte ubohýho žebráka, dobrá paní!" zaskřehotalo zjevení a obrátilo nahoru kus těla, který bylo možno nazvat hlavou jen díky nedostatku přiléhavějších výrazů.

Mantha se pokusila žebrákovi vytrhnout, ale ten svíral lem jejích šatů velmi pevně.

"Dejte tolar, paní! Kočka přichází z ciziny a dobré peníze vypadají jako pes."

Mantha se už už chystala muže na zemi nakopnout, ale pak se zarazila a přehrála si poslední větu znovu v hlavě. Svraštila obočí, chvíli přemýšlela a nakonec si větu poskládala do správné formy.

"I pes může vypadat jako kočka a nově nabyté peníze jsou vždycky dobré."

"Co?" zarazil chudák a vyvalil na velvyslankyni oči. "Cože je s tim psem?"

Mantha se chytla za hlavu a tiše zaúpěla. Vyřvávat tady na to nebohé stvoření nemělo smysl, vytmaví to až Nelonovi.

"Pes může vypadat jako peníze a nová kočka je vždycky dobrá," zkusila tedy žebrákovu verzi hesla. Povedlo se. Shrbené ošuntělé tělo se přeskládalo do nového tvaru a vyrazilo pryč mezi hromadami odpadků následované v bezpečné vzdálenosti velvyslankyní.

Konečně zabahněné stvoření zmizelo v nízkých dřevěných dveřích domku, který hrozil rozpadnout se v okamžiku, kdy se na něj podívá víc lidí najednou. Byl cítit jako ryba, kterou někdo nechá týden na sluníčku a pak se jí pokusí vykuchat. Mantha nakrčila svůj vznešený nosík a se sebezapřením vstoupila dovnitř, kde jí zápach vrazil přímo herdu do hrudníku. Když se vzpamatovala, zjistila, že to nebyl zápach, ale hůl, jejíž jeden konec svíral dvoumetrový sloup.

"Jak se říká chycenýmu přeběhovi?" zahučel dutý hlas zpoza kompaktní neidentifikovatelné hmoty.

Tohle heslo nebylo domluvené, ale Mantha byla ve svém oboru pravou profesionálkou.

"Mrtvej přeběh," odpověděla, aniž by dala najevo jakékoliv pochybnosti.

"Bezva, slečno," rozzářil se hlas a z podivného výklenku vykoukla rozcuchaná hlava, která se pohupovala přibližně ve výšce pasu normálního člověka. "Můžete jít dál."

Mantha se vydala úzkou chodbou dopředu a nakonec strčila do jediných zavřených dveří, které našla. Místnost, která se nacházela za prolezlými zdmi, byla zaplněna stolem, papíry a blíže neurčenou skupinou mužů.

Bylo by možné je specifikovat. Tak zaprvé: počet všech končetin vydělen počtem lidí rozhodně nedával celé číslo. I zubů, očí a prstů se zde vyskytovalo o něco méně, než bývalo obvyklé, zato zde bylo více jizev a smradu. Prostě typická sebranka nejspodnější městské chátry.

"Á, Mantha," zajásal jeden z majitelů pásky přes oko. "Skvělá práce, musim říct. Když mi to vyprávěli, tak sem se smíchem málem složil ze židle."

Mantha přijala poklonu pokývnutím hlavy a opatrně si sedla na okraj nabídnuté židle.

"Vomráčit lorda! No nejni to naprosto stylový?"

Cháska se rozchechtala na znamení souhlasu. Když se Nelonovi konečně podařilo sjednat ticho, Mantha se začala probírat kupou listin na stole.

"Moc sem neměla čas to prohlížet, nevěděla sem, jestli se každou chvíli neprobudí," vysvětlila a dál se prohrabávala hromadou dokumentů. "Bude nám to k něčemu?"

Úsměv, který se objevil na Nelonově tváři, svou spokojeností a podlostí dával odpověď sám o sobě.

"Je tam všechno. Rozmístění jednotek vokolo hranic, domluvený hlídky s Teresiáncema, velký přesuny stráží na celý měsíce dopředu. Přeběhy budou hračka," pln uspokojení se rozvalil na židli a začal se na ní houpat. Budoucnost pro tuto konkrétní skupinku přeběhů - pašeráků (přebíhajících přes hranice, jako by jim u zadků hořela koudel) značně zrůžověla.

Mezitím co si Freya lízala rány způsobené nočním křovím, Tallis měl zcela jiné starosti. Odmítl svůj žaludek vystavit další porci nemocenské stravy a vyplížil se do jídelny, aby mohl zasednou se svými kolegy k misce kaše jen o málo vyšší kvality. Jídelna jako vždy zurčela životem, ovšem tohoto rána místní atmosféra spíše než obvyklému shonu odpovídala bzukotu úlu plného vzájemně nesnášenlivých vos. Kdysi pestrobarevná mozaika barev se nyní rozdělila na jednobarevné segmenty, které po sobě vrhaly agresivní pohledy.

Nakonec se Tallis uchýlil ke skupince své barvy a s nechutí zarazil lžíci do své snídaně. Kupodivu k tomu nepotřeboval kladívko.

"Nechápu, proč jsou všichni tak přecitlivělí," podivil se mladík a odlomil kus kaše. "Pár ukradenejch lejster, to je toho."

Celý stůl jako jeden muž vzhlédl a obdařil ho pohledem, který naznačoval, co si o Tallisově soudnosti myslí.

"Jak tohle můžeš říct?" vypískl majitel nejbledšího obličeje. "Freya se namočila do takovýho průšvihu a ty řekneš, že se nic nestalo?!"

Teď byl s údivem na řadě Tallis.

"Zase někoho postřelila? To je tento týden už po druhé! Kdo je tím chudákem tentokrát?"

"Vždyť jí honí půlka jednotky!" zakvičel kdosi zoufale.

"Postřelila Morcona," vydechl Tallis a s naprostou beznadějí schoval obličej do dlaní. Představa zasaženého Morcona sice byla povzbuzující, avšak zuřivý Morcon se sekyrkou v ruce a Freyou na dosah, to už nebyl tak veselý obrázek.

"Ale néé," zaúpěl celý stůl unisono. "Kvůli těm dokumentům přece!"

"Ona postřelila Morcona kvůli dokumentům? A kvůli jakým vlastně?"

Po pár dalších nechápavých pohledech konečně někdo vysvětlil Tallisovi, co se vlastně děje. Na mladíkově tváři se postupně vystřídalo několik téměř protichůdných výrazů, až se na něm usídlila směsice zděšení a hněvu.

"Proč proboha utíkala?" rozhodil zděšeně rukama a trefil při tom jednoho ze svých kolegů. "Vždyť se to mohlo jednoduše vysvětlit!"

"Znáš to," odvětil zavalitý lučištník po Tallisově pravici a potřepal zrzavou hlavou. "Ženský a jejich myšlenkový pochody…"

Odpovědí mu několikanásobné souhlasné pokývnutí.

Zatímco se vojáci věnovali svým snídaním, delegáti, jejichž jídelní servis byl o poznání kvalitnější a rychlejší, zasedali ve velkém sále. Každý z nich si s sebou přivedl skupinku strážců, takže v místnosti nebylo k hnutí a místo politického shromáždění to tam spíš připomínalo miniaturu bitevního pole.

"Pánové, vím, že ve světle nedávných událostí jste všichni poněkud rozčarovaní, avšak neměli bychom stavět naše osobní zájmy nad zájmy našich zemí."

"S tím se jděte vycpat, lorde," zaprskal letitý baron Cleevely a zuřivě vstal ze židle, nebo se o to alespoň zuřivě pokusil.

"Výjimečně musím se zde přítomným eee… s, ehm, eee… s tímto pánem souhlasit."

"Baronem Cleevely!" vyštěkl stařík dotčeně.

"Ano, jistě," nenechal se kardinál Teresiánska rozptýlit. "Tady jde o ztrátu důvěry v nejvyšších politických kruzích a musím říci, že mě to velice znervózňuje."

"Když se nemůžete spolehnout ani na své muže, tedy, ženy, chci říct, strážné, jak to můžete žádat po nás, lorde Kahelane?" přisadil si teresiánský kníže s prořídlým knírkem. "Přiznejte si, že tato konference je v troskách. Důvěra ve vaši zemi byla značně otřesena a já sám si nejsem jist, jestli mám vůbec chuť pokračovat v tomto jednání."

Kahelan zbrunátněl a potlačoval silnou touhu všechny je seřvat na jednu hromadu.

Laivin, která celou dobu neměla ani ponětí o tom, co se děje, zpozorovala lordův neklid a v rámci své role se pokusila vplout do nejistých vod politického rokování.

"Ale pánové," vydechla smířlivě a obdařila všechny zářivým úsměvem. "Sami víte, co to znamená zastávat vysoký úřad a jak to může být někdy obtížné. Měli bychom zanechat vzájemného osočování a," náhle znejistěla, "pokračovat v tom, kvůli čemu jsme sem vlastně přišli," a k vylepšení výsledného dojmu ještě jednou předvedla svůj bezvadný chrup.

Navzdory jejím smířlivým slovům sálem neustále tepalo napětí.

Pozdní ráno se překlenulo v pozdní večer, aniž by se jakékoliv záležitosti pohnuly blíže k řešení. Tallis ve snaze zůstat v obraze a zároveň obhajovat Freyu pobíhal po hradě sem a tam, přičemž otravoval každého, kdo byl ochoten mu byť jen chvíli naslouchat. To mělo za následek, že zanícení Tallisovy nohy zvítězilo nad zanícením samotného Tallise pro spravedlnost a odkázalo ho ke skomírání na ošetřovně.

Jakmile počáteční panika ztratila svou infarkt navozující intenzitu, Freya si nemohla odpustit nějakou tu chvilku hrdosti. Ještě nikdy se jí něco takového nepovedlo. Záchrana jejího života vždy aspoň částečně spočívala v jiných rukou, než těch, co nyní svíraly otěže. Jak si to tak šinula nočním lesem na ryzákově hřbetě, cítila se být, no ano, na koni.

Než ovšem zcela propadla pýše, připletla se jí do cesty větev, která jakožto jediná v širém okolí rostla tak nízko a byla dost silná na to, aby shodila jezdce ze sedla. Ten kůň si ji zkrátka musel v lese vyhlídnout, a to právě v okamžiku, kdy se Freya ohlédla, aby se přesvědčila, že ji nikdo nesleduje.

Dostala kusem borovice přímo do břicha, ryzák pochopitelně stihl sklonit hlavu. Let k zemi zabral jen pár vteřin, přistání do mechu bylo relativně měkké. Vlastně nemělo cenu se kvůli tomu rozčilovat, ale hnědovláska v tom vytušila dávku koňské zlovůle. Vyskočila na nohy a začala okamžitě svému čtyřnohému společníkovi spílat:

"Ty pitomá herko! Čtyřnohej chodící saláme! Ještě jednou provedeš něco podobnýho a…"

Bohužel svou hrozbu nestačila dokončit, nočním vzduchem k ní doputovalo praskání větviček a mužské hlasy.

"Slyšeli jste to? To bude ona!"

"Jo, někde tam za tím křovím."

"Honem, chlapi, za chvíli jí máme."

Freyiny oči se strachem rozšířily ještě více, než je předtím roztáhla tma. Vyskočila na nohy a vyrazila ke koni. Bohužel nikdy nevládla uměním lesních stopařů a její nohy si místo jehličí vybíraly suché větve. Jestli si pronásledovatelé do té doby nebyli jistí tím, kde je, nyní už to věděli s určitostí. Musela spěchat, proto se odhodlala k přímo akrobatickému kousku: naskočit na koně z běhu.

Ryzák, který celou dobu střihal ušima, jako by ho rozmrzovala přítomnost cizích jezdců, se rozhodl volným krokem opustit svou spojenkyni borovici a pomalu se začal proplétat mezi kmeny. Když zaznamenal, že se k němu řítí jeho jezdkyně, dal se do klusu a od cvalu jej dělily jen vteřiny. Freya přidala. Do jedné ruky se jí podařilo chytit otěže, druhou nekompromisně sevřela hřívu. Jednu chvíli běžela vedle koně, pak se odrazila. Nohou se chtěla dostat do třmenu a druhou elegantně přehodit přes rezavý hřbet. Bohužel to nedopadlo podle jejích plánů. Napoprvé se do třmenu netrefila a zůstala viset. Ryzáka její počínání značně popudilo, a tak začal cválat. Jako dobrý kůň ovšem nemohl ignorovat pokyn, který mu Freya dala, když se jednou rukou pověsila do otěže. Zatočil. Povel však neustával, takže postupem času začal rozmilý oř běhat kolem dokola. Hnědovláska se mezitím ocitala kdesi mezi koňským hřbetem a zemí, přičemž se tu a tam toulavým chodidlem zkoušela odpíchnout.

Štěstí se na ni nakonec usmálo, dostala se jednou nohou do třmene, druhá se odrazila od příhodného pařezu, ale k elegantnímu přehození už nedošlo. Freya se nedokázala dostat do posedu, místo toho se rozplácla na koňově hřbetě, a kdyby nepustila otěže a místo nich chytila hrušku sedla, přemetem by se odporoučela opět k zemi.

V ten moment vyrazila z blízkého mlází skupinka jezdců. Ve světle pochodní bylo možné rozeznat, že nesou barvy lorda Kahelana. Ryzáka vyděsil jak cizí oddíl, tak náhlé žuchnutí Freyina těla na jeho záda. Divoce zaržál a tryskem si to namířil do hlubin hvozdu.

Hnědovláska přes něj visela jako pytel mouky a před očima se jí míhal koberec mechu a jehličí. V uších jí hučel vítr, na jehož pozadí zazníval dusot kopyt, a to nejen ryzákových. Pak se kůň na okamžik odlepil od země. Pod Freyou se zaleskl pruh zvířené vody. Když byl potok za nimi, kůň si to namířil stezkou, kterou kdosi vysekal v tom největším ostružiní, na jaké jste mohli v lese narazit. Jezdci je mohli následovat jen po jednom. Navíc své koně brzdili pudem sebezáchovy, takže si Freyin kůň ve své nezávislosti dokázal udržovat náskok.

V polovině trnité stezky si však ryzák uvědomil, že bez zátěže by se mu běželo lépe, takže za zatáčkou prudce zabrzdil a nacvičeným fíglem sklonil hlavu, aby se přes něj jeho břemeno překulilo. Nebylo to skoro ani třeba. Freya proletěla vzduchem vysoko nad koňovou hlavou a přistála daleko v ostružiní. Ani nestačila vyřiknout.

Ryzák zaržál a uličnicky zablemcal pysky. Poté už mu nic nebránilo v tom, aby si běžel dál svou cestou.

Pro Freyu tento drastický a nadmíru bolestivý zážitek měl jednu výhodu. Pronásledovatelé následovali koně, nikoliv jezdkyni. Měsíc se schoval za mraky a tma ještě víc zhoustla, stejně tak les, jenž se před ryzákem otevřel, jakmile opustil ostružiní. Za takových podmínek by si sotva někdo mohl všimnout, že na nějakém sedle chybí nějaký ten ležící jezdec, pardon, vlastně jezdkyně.